Poslední dobou všichni mluví o Albánii. Jezdí tam na dovolenou, poznat krajinu, která byla pro Evropany tak dlouho skryta. Cestovní kanceláře nabízí nespočet zájezdů do této země. Kdysi jsem jezdila coby průvodkyně do Bosny a Hercegoviny, takže balkánské země jsou mi blízké. Půjčila jsem si auto a vyrazila vstříc dobrodružství. Víceméně mě to stálo nervy…
Problém nastal již v autopůjčovně. V jednu hodinu ráno jsem zjistila, že rezervace na auto nebyla realizována a další 3 hodiny jsem strávila pouze voláním a vyřizováním. Nakonec byla rezervace poslána znovu, jela jsem se na hotel vyspat a v 8 hodin ráno jsem si vyzvedla auto. Ihned co jsem usedla za volant jsem zjistila, že řídit v této zemi bude divočina. Nikde ve světě, kde jsem řídila, jsem nezažila tolik agresivity a nerespektování pravidel na silnici. Přes všechny nervy jsem nakonec viděla z Albánie to, co jsem chtěla vidět.
Co mě naopak překvapilo, byly krásné vinice a restaurace, které nabízely skvělé balkánské pokrmy. Zde člověk skutečně zrelaxuje 🙂
Jeden den jsem věnovala národnímu parku Thethi. Už jenom samotná cesta do národního parku je úchvatná. Přírodní scenérie hor, malé vesničky a nedotčená příroda je pohlazením na duši. Informační centrum není moc vybavené, mapy oblasti či informace jsou nedostačující. Člověk si to vlastně musí vše nastudovat sám.
Zbytek času jsem věnovala poznáváním měst: hlavního města Tirany, Drače, Skadaru či nádherného Beratu. Hlavně Berat mě okouzlil. Není divu, že je zapsán na seznamu památek UNESCO.
Albánie ve mě zanechala zvláštní pocity. Na jednu stranu krásná balkánská městečka, nedotčená příroda, na druhou stranu pobřežní letoviska, kam bych rozhodně na dovolenou nejela. A řídit v této zemi, kde se nic nerespektuje je doopravdy jen pro otrlé.